Každý Českolipák jistě zná Vlastivědné muzeum a galerii v České Lípě a rovněž tak jistě zná muzejního historika Ladislava Smejkala. Ale téměř nikdo neví, že muzeum bylo po několik let pořadatelem dálkových pochodů a Ladislav Smejkal stál u jejich počátku a byl jejich stálým účastníkem.
Zrod muzejních pochodů spadá do roku 1978. Tehdy se rozhodl ředitel muzea v Rumburku dr. Vojtech Čelko, že půjde navštívit do České Lípy svého kamaráda ze studií Ladislava Smejkala. A skutečně přišel! Šel z Rumburku pěšky 33 kilometrů po silnici až do České Lípy. Když jsme pak hodnotili jeho výkon, zrodil se nápad zopakovat znovu tuto trasu již jako Muzejní pochod. A tak se o rok později vydali na cestu z České Lípy do Rumburku Ladislav Smejkal, muzejní fotograf Jan Sommer a archivář Miloš Sovadina. Trasu jsme zvládli a tradice tedy byla založena. Sami jsme se pak pasovali na zakladatele (Vojtech Čelko) a průkopníky muzejního pochodu.
Pochod byl od počátku pojat jako vážná společenská akce. Vojtech Čelko zajistil tištěné pozvánky, založili jsme kroniku a punc vědeckého přístupu dodávalo pochodu kontrolní vážení všech účastníků před pochodem a po pochodu. Ředitel rumburského muzea nás očekával a osobně připravil (a pak po řadu let i nadále připravoval) pro úspěšné účastníky pochodu oběd. Od třetího pochodu se jako menu ustálily „Nohy ptáka Noha“, tedy pečená kuřecí stehýnka. Velkým gastronomickým překvapením se stal roku 1981 obrovský pudink, opět připravený panem ředitelem a servírovaný ve vikslajvantovém lavóru. Pudink byl dvoubarevný, čokoládový a vanilkový, zdobený rozinkami (z nich byl zhotoven nápis MUSEUM) a višněmi.
Třetí ročník muzejního pochodu se již těšil zvýšenému zájmu muzejních pracovníků i jejich rodinných příslušníků, včetně dětí. Výrazným pokrokem od tohoto pochodu se stalo zásobovací vozidlo, Trabant rodiny Sommerových, vždy ozdobený ručně malovanými propagačními nápisy. Jan a Blanka Sommerovi se pak po dalších několik let starali nejen o naše občerstvení a blaho, ale i o případnou zdravotní pomoc. Tu bylo naštěstí třeba poskytnout pouze jednou, roku 1982, kdy bylo potřeba ošetřit natažený lýtkový sval. Otlaky, puchýře, odřené paty a sluncem spálená záda a ramena si každý léčil sám.
Počínaje čtvrtým muzejním pochodem roku 1981 jsme museli kvůli bezpečí účastníků změnit trasu. Provoz na silnici číslo 9 velmi zhoustnul a zejména kamiony byly pro nás, chodce, nebezpečné. Proto jsme úvodní část trasy do Nového Boru vedli přes Manušice a Skalici, dále pak po staré svorské silnici do Svoru. Nad Svorem jsme pak odbočili na Rousínov a různými lesními cestami pak došli na Novou Huť, kde býval pravidelně vydatnější piknik. Dále na Šebr, do Jiřetína a přes Studánku do Rumburku už jsme museli zase po silnici. I tak se ovšem trasa prodloužila asi o 5 km, takže se nyní délka pochodu přiblížila ke 38 kilometrům. Takto upravenou trasu jsme pak používali až do roku 1985.
Toho roku se šlo do Rumburku naposledy. Dr. Čelko totiž získal zaměstnání v nově otevřeném Domu slovenské kultury v Praze a z Rumburku se odstěhoval. Na druhé straně se ale nyní stal aktivním účastníkem muzejních pochodů. Ztrátou Rumburku jsme však přišli nejen o cíl pochodu, ale i o místo, kde jsme si mohli odpočinout, najíst se a osvěžit. Tradice ovšem již byla silná a naše odhodlání pochod udržet rovněž, jen jsme museli změnit trasy a postupně si vytvořit nová zázemí, kde bychom mohli po námaze pochodu posedět a doplnit ztracená kila i kalorie. Pochody sice stále většinou vycházely z České Lípy, ale končily nyní v bytech nebo častěji na zahradách některých účastníků. Sepětí s muzeem se tedy uvolnilo, starty u českolipského muzea, kontrolní zastávka v muzeu skla v Novém Boru a cíl v muzeu v Rumburku byly minulostí. Od devadesátých let se také dosti změnilo profesní složení pochodů. Ve stále větší míře se pochodu zúčastňovali další příbuzní a přátelé původních muzejních pracovníků a mezi nimi převládaly zdravotní sestry, při maximální účasti až v počtu pěti osob. Vzhledem k tomu, že průměrná účast na pochodech činila v této době asi 16 lidí, tvořily zdravotní sestry třetinu účastníků. Nicméně název „muzejní pochod“ jsme užívali dále.
Trasy pochodů se po roce 1986 každoročně měnily a zkrátily se, v desetiletí 1986 –1997 pravidelně měřily kolem 25 kilometrů. Většinou tvořily okruhy, vycházející a končící v České Lípě. Jen několikrát se start odbýval mimo Českou Lípu – roku 1992 v Bezdězu, 1995 v Doksech a roku 1996 v Benešově nad Ploučnicí. Vzhledem k tomu, že se trasy pochodů měnily, bylo třeba předem projít celou cestu, najít místa, kam může přijet a zaparkovat doprovodné vozidlo a prozkoumat její bezpečnou schůdnost. Rekognoskaci terénu většinou zajišťovali manželé Smejkalovi a Miloš Sovadina. Absolvovali jsme tedy musejní pochod vlastně dvakrát. Ale díky této přípravě se naše pochody vždy dařilo dokončit. Jedinou výjimkou v tomto období byl 15. pochod roku 1992, který jsme museli v polovině zrušit kvůli vytrvalému dešti.
V této podobě také vstoupily muzejní pochody do nového tisíciletí. Pokud se něco změnilo, byl to náš věk, který se zvyšoval a úměrně tomu se snižoval počet plánovaných kilometrů. Délka tras se po roce 2000 již trvale držela pod hranicí 20 kilometrů. Novinkou bylo, že jsme poprvé vyrazili do zahraničí, do Německa. Poprvé se tak stalo roku 2003, kdy jsme se vydali z Hrádku nad Nisou na Ojvín, podruhé roku 2005, kdy jsme z německého Herrenwalde vystoupali na Weberberg a posléze na Luž. Podstatná změna nastala ve složení účastníků. Pochody již nebyly ani muzejní, ani profesní záležitostí, staly se nyní v podstatě rodinným podnikem, neboť pravidelně se jich zúčastňovali již jen členové rodiny Smejkalovy, Sommerovy a Sovadinovy. Z toho je ovšem vidět, že průkopníci pochodů si vychovali zdatné nástupce, a to nejen své vlastní děti, nýbrž v této době už i vnoučata. Potvrdila se tak správnost přísloví, že jablko nepadne daleko od stromu.
Úbytek účastníků se snažil vyřešit Ladislav Smejkal roku 2012, když na pochod pozval členy Vlastivědného spolku Českolipska. Výsledek byl povzbudivý, protože se na startu ve Starých Splavech sešlo 21 turistů. V dalších letech se už ale podobný úspěch nekonal. Až na jednu výjimku. Roku 2018 se totiž jako 41. muzejní pochod konala plavba lodí po Labi z Ústí nad Labem do Litoměřic. Tento tradici se vymykající atraktivní program opět přilákal kolem dvacítky účastníků.
Poslední roky se pochod stal opět jen rodinnou záležitostí. Letos se, po výpadku kvůli epidemii covidu roku 2020, konal již jeho 44. ročník. A protože se organizace nadšeně chopila mladší generace, lze oprávněně předpokládat, že tradice bude zdárně pokračovat. Tuto vzpomínku lze zakončit citátem ze Slavnostního tisku ke 20. muzejnímu pochodu 1997: „ Muzejní pochod … stmeloval a upevňoval naše přátelství. A toto své poslání neztratil ani dnes. Muzejní pochod je společnou akcí skupiny přátel, kteří mají smysl pro humor, pro recesi, nebojí se námahy a překážek a dokáží se povzbudit k jejich překonání. A tak tomu bude, doufejme, i nadále.“